Soící Idea

Chytil jsem včera velikou ideu
spala si u řeky kousek od břehu
Spala si poklidně stínem objata
jak bezbranná kořist pro kata
Nikým nespatřen vklouznul jsem k ní –
pozoroval jsem ji už kolik dní
Byla to idea vztyčené bílé vlajky
slýchal jsem o ní neuvěřitelné bajky
Bajky plné míru, porozumění a lásky
s níž nejsou lidé jak ve slovu samohlásky
Vzal jsem ji pod krkem a třásl s ní
Proč probudit se nechce a stále sní?
Proč nechce všem lidem vklouznout do hlavy –
ze tuto nečinnost že jí hned popravím!
Vykulila oči a celá zrudla
mým pevným sevřením jejího hrdla…

Tělo jsem spálil, dým stoupal vzhůru –
s ním odplul i mír na nebeskou tůru