Propasti Hlasu

Černá vlajka mává z výšky,
skrytý patos hlídá,
člověk byť jen jednou živý,
mozek svůj si hlídá.
Smrtí květ života zvadne,
zpustne v hlíně černé,
nerozeseje nová semena hlasu,
smíchu ani pláče a více nerozkvete,
radost svou už nikdy nezazpívá…

Osudové cesty jsou už jasně dané,
vyjeté jako koleje vlaku,
trasa tmavá, vytyčená,
vystřelená jako z praku.
Z okna pohled do krajiny,
zeleň krásně rozkvetlá,
bílé mráčky plují širým nebem,
nádherná to poeta…

Ptáci slabě skřehotají,
zpívávají písně.
Lidské duše naslouchají,
zbavují se zemské tíže,
Pohupují se jako vlnky v moři nekonečném,
skálopevně tvrzeném,
pustém jako prázdné číše a strach a bída, radost i štěstí,
zůstávají maskou žízně, krví do dna prolité…

Své milé neuslyšíš mluviti už nikdy víc,
slza v oku stéká na zem,
déšť na pochod cesty zametá.
Co se skrývá v těle mrtvém,
to snad nelze vyčíst slovy,
jazyk téměř vytržený
zastírá své slova zloby.

I kdyby mluvil sebe víc,
ba i křičel do světa,
nikdo neuslyší výzvy,
skonalého člověka…

Martinec Vlastimil
29. Června 2005