Svět za víčky

Procházím loukou plnou barev…
Veliké, krásné květiny,
svou vůní, která předčí jiné,
lákají obří motýly.

Nasednu na něj, zlehýnka
se dotknu křídel z duhy
a on se vznese k obloze,
obklopen svými druhy.

Letíme volně nad loukou,
nad poli, lesy, městy…
Lidé mi zdola mávají
a přejí šťastné cesty.

Přistanem na malém stavení,
v němž dobrý člověk bydlí.
S úsměvem mě šel přivítat
a nabídl mi židli.

Na druhé židli sedí psík,
na pohovce dvě kočky.
Těm podal misku whiskasu,
nám třem polévku s nočky.

Pes dojed první, šel si hrát,
kočky pokojně vrní…
Je s nimi vážně příjemně,
ale už poděkuji.

Vyšla jsem z domku do města.
Všichni se usmívají,
veselé domky podél cest
už okna zhasínají.

Já ale ještě nechci spát!
Stojí za to být vzhůru!
Chce se mi se zvířátky hrát
a ne mít noční můru…

Obloha z barvy pomněnek
přešla do barvy chrpy…
Nikdo z těch šťastných kolem mne
neví, proč tolik trpím.

A v tom to přišlo!
Rovný blesk oblohu rozsek v půli.
A rána po něm nemizí
a prudké světlo z hůry

mě bodá rovnou do mozku,
s ním hrozivý zvuk slyším,
škvíra v nebi se zvětšuje…
„Já nechci odtud!“ křičím.

Nemilosrdná trhlina
však své tajemství zjeví…
v ní spatřím svoji ložnici
s budíku vyzváněním.

Marně má mysl snaží se,
mě zase zpátky přenést…
Trhlina úkol splnila –
oči mám otevřené…