Sebevědomí lidí (aneb každý je jiný a každý se jinak chová)

Anotace: Tohle je jedna stará básnička,kterou jsem složila v září 2006... jsou v ní převážně moje pocity..jako ve všech mých básních..tak si ji přečtětě a posuďte sami.. :)

Dneska mělo všechno jinak dopadnout,
všechno se mělo jinak hnout.

Lidi mají různý názory,
a přesto navzdory,
nevidí že jiným můžou ublížit,nevidí důvod,proč jinak žít.
Nebo změnit svoje chování,
nikdy neslyší to volání.
Ten hlásek povědomý,co říká: ,,nebuď jak chromý".

Já smíšenej pocit teď mám,
se slovy si tu pohrávám.
Někdy se to vyřeší pláčem,
jindy mám chuť se stát rváčem.

Je mi moc líto jednoho človíčka,
co se asi hrozně cítí,
asi tak,jako zvadlý kvítí.
Jako plamínek co uhasne,
jako beznaděj,která nezhasne.

Nemůže teď spát,
musím se teď ptát,
proč se lidé tak chovají,
co tím vším získají?!

Možná..že já divná jsem,
ale řídím se tím podvědomým hlasem,
co říká: ,,vydrž".. tak jak když přijde mračen průtrž,
a pak se zas dostanou dál,
prostě vítr ty mračna odvlál.
Potom jednoduše zmizely,
ale ty pocity ve mě zůstaly.

Nevím co se bude teď dít,
ale zkusím jen tak naivně snít,
že všechno dobrý bude zas,
že to všechno vyřeší nekonečný čas.