Můj anděli,neplakej

Můj anděli,neplakej,
že život je jinakej,
že občas tě raní,
prudce zraní...

Tma bodá tě do očí...?
Vše v dobré se otočí,
tak věř ve svítání
a na květy v stráni.

Tak neplakej anděli,
že křídla ti zlámali
a zničili snění,
co bylo už není.

Tys ještě neprocitla zcela,
život je někdy jako cela,
zahrada ze stínů,
kde nenajdeš květinu...

Roztáhni sněhobílé dlaně,
pomalu,něžně,já vložím své na ně
a ruku v ruce půjdeme tmou,
hledat to svítání
pod oblohou
posetou hvězdami.