Tulák a růže

Já viděl růži v prostřed poli.
Krásnou však samotnou tam kvést.
Svou prosbu zpívala mi.
Jak vítr a noční chlad může snést.
Já odhodlaně otočil se zády.
Se svým mečem před ní zůstal stát.
Větru zasadil jsem rány.
A noční chlad poslal jinam spát.
V srdci svém jsem její píseň slyšel pořád znovu.
V každé sloce opět jsem se narodil.
Díky ní já utekl jsem z hrobu.
A poprvé naplno jsem žil.
"Poutníče,děkuji ti za ochranu.
Teď pohlédni v mou tvář.
Silná jsem a už neupadnu.
Ochrání tě moje zář."
Byl to růže hlas.
Anebo vítr prohlaný.
Teď nešlo o mě, šlo už o nás.
A můj boj zdál se býti prohraný.
Splniv svůj úkol,odejít jsem mohl.
A nechat ji samotnou.
Však dnes i steskem.
Růže někdy uvadnou.
Mohl jsem zůstat a chránit ji ještě tisíc let.
Však nepronikly by přes můj stín.
Paprsky vyzářené sluncem.
Já v srdci měl splín.
Tím zabil bych ji,tím zastavil bych její vzlet.
Já nejraději bych se otočil.
A doufal,že to nebyl klam.
I kdyby pak vítr s námi zatočil.
Aspoň neumřel bych sám.
Chránil bych růži svého těla teplem.
Chránil,dokuď by poslední jiskra ve mě zbyla.
A celý svět zalil by se světlem.
Jen láska dál by tady žila.
Otočit,odejít či zůstat stát.
Tohle hlavou teď mi běží.
Můžu se jen bát.
Vybrat si správně? Ztěží