Altán vzpomínek

Altán vzpomínek

Byl jednou jeden starý altán, co příběhům lidí naslouchal,
on býval tichým společníkem, jenž pochopení i soucit dal.

V zahradě tak starodávné, v níž květy sladce voněly,
den za dnem a po staletí on naslouchal i slovům tvým.

Byl tu s tebou, když jsi smutkem slzy u něj proléval,
pak konejšil tě a tvé břímě na sebe sám vždycky vzal.

Znal tvou duši sněhobílou i její jizvy hluboké,
které vepsal do ní život často krutým dotekem.

Věděl o tvých láskách dávných a nemusel jsi říkat nic,
stačil pohled do tvých očí, co řekl mnohdy mnohem víc.

Cítil tvoji bolest v dobách, kdy hluboce jsi miloval,
však osud vždy ti naporučil, abys sbohem štěstí dal.

Dnes už víš, že cestou svou sám a sám ty musíš jít,
o naději v kapkách rosy můžeš jenom tiše snít.

A jediné, co na světě máš, je altán plný vzpomínek,
které nosíš ve svém srdci a zůstanou v něm tisíc let…