Prohrané aleluja

máš celý život v jedné láhvi
přes ni
mě vidíš rozmazaně
zalévám varem
předěly mezi dětstvím a smrtí
smrdí
to mezi námi
déšť bubnuje do plechu

na usmířenou podáváš mi ruku
v šťastnějším období
dvakrát za minutu
ale nebudu
prohánět tvoje hříchy
recyklovanými statistikami
dusím do polštáře zubožené přání
ať si třeba chcípneš

klesl jsi
na dno mých očí
musejí tě domů vozit na dvoukoláku
a čtyřmi páry rukou podpírat
do rána mi snad oschnou tváře
a já si nevzpomenu

nechám z pokoje vyvanout
nenávistný spad
po zemi sesbírám netečnost
před tvým nakřáplým ahoj
o kterém oba dobře víme
že včerejšek nepřeklene

nejsi pro mě polobůh
ba ani polootec
s rozglábeným výrazem
prochcanými kalhotami
vyhrnutým pupkem
a neartikulovaným aleluja na jazyku

ze žluklé pravdy
stavím mezi námi mříž
za oknem zůstaly
bílé hromádky po krupobití
a ve mně jedno musím
co se tak nehorázně příčí mojí vůli

z kocoviny duše
se jenom tak
nevyspí(m)