Balada o Kačce z Písku

***********************
(Ona je to vlastně óda)
***********************

Na bílém sněhu když zavoní,
koblížky — pozdravy od koní,
vymění Kačenka ležení
za kotník do lyže spřežený.
. . To děvče mladé nemá šajn,
. . kam vedou brázdy bílých lajn.

Na běžkách dává se do laufu.
Spatří ji Stanislav Frühaufů.
Vida, jak hůlky pevně třímá,
odhadl, že v ní síla dřímá,
vytrvalost i elegance,
že jednou přijde zlatá šance.

Že pilná byla, s větry se prala,
brzy se na špičku vymakala:
Mistryně světa, trumfů jak Brno,
stále však nemá, ve sbírce plno.
Ač všichni vědí, že má na to,
olympijské jí chybí zlato.

——— … ——— … ——— … ———

Dvacet let námahy, potu, dřiny,
nefoukat na bolest, na modřiny…
Nadešel den, kdy uzrál klas
spravedlnosti, dříčů čas.
Poslední závod v kariéře —
a pak se možná zavřou dveře.

Zítřejší závod olympijský —
ten bude těžký, přímo sviňský.
A jako že je z kostí žena,
katarem náhlým je postižena.
. . (Po ránu sebou málem švihla —
. . laryngitida náhlá ji stihla.)
Taková někdy bývá éra,
tak může skončit kariéra.

My to však víme, ona se nezdá,
však my to víme, ona se nevzdá.
Terapeut pro návrat formičky,
dá vitamínky, jehličky.
. . A navrch půl dne silného spánku,
. . vrací jí zdraví v pátečním ranku.

Koukla se z okna, hlas jí ztich.
A hrome! Ráno čerstvý sníh.
Ulf Olsson hledá vosky, brusky,
čím ztéci Norky, Němky, Rusky,
jak lyže namazat, nabrousit,
sportovně soupeřky zardousit.

„Vy víte jak zas strachy mi je,
že nevyjde ta alchymie,
že budu míti na podvozku,
proradnou vrstvu zrádných vosků,
když změní se náhle počasí. —
. . Jen bůh ví, zda se začasí.“

——— … ——— … ——— … ———

Aby se v závodě začít mohlo,
ozval se výstřel. Pole se pohlo.
Lyže jsou torpéda, hůlky pádla…
Pozor dej, abys neupadla!
Skluznice jak horké žehličky
pořád tlač nohama do špičky!

Sníh to je živel proměnlivý.
Tlumí však lyže jeho vlivy?
. . V stoupání kloužou, s kopce jedou,
. . v rovinkách Kačku skvěle vedou.
Lyže jsou lstivé zrádkyně.
. . Kdoví, zda jsou však na vině…

——— … ——— … ——— … ———

Ochozy bouří, diváci šílí,
Kačce však, zdá se, dochází síly.
Umdlévá tělo, mží se zraky,
málokdo věří na zázraky.
Národa půl však v televizi,
vidí jak Kačka rve se s krizí.

Stoupání v posledním kilometru
delší snad zdá se o sto metrů.
. . Před Kačkou Kowalczyk, Čepalova…
A snad i němý hledá slova
. . jak povzbudit tělo znavené
. . . . a nohy tak náhle kamenné.

V poslední zatáčce asi prásk hrom.
Udeřil do Kačky a nastal zlom.
Neboj se Káčo, to není kýla,
to se Ti v Sestriere vrací síla.
Vlévá se do nohou, do hýždí…
. . …Katka to skvěle rozjíždí!

Do cíle metrů šestkrát dvacet,
nebudeš se už bez placky vracet.
. . Lyže ti jedou jako saně.
. . Neboj se Káčo, dnes máš na ně!
Do cíle metrů šedesát.
Zaber! Tak zaber, budeš se smát!

Lyže ty jedou jako střela!
To ještě bude v rovince mela!
Najednou jde to volně, ladně,
před Polku dere se Kačka chladně!…
…a vzápětí i před Rusku!
Jak vichr, když ohýbá haluzku.

——— … ——— … ——— … ———

Za páskou padá v mokrý sníh,
a z toho sněhu zní jen smích.
A ruce letí do véčka…
. . Vtom objeví se ovečka.
. . V kulíšku, malá růžová.
. . A živá! Žádná plyšová.

Ta ovečka už v cíli čká,
až si ji Kačka pomačká,
pohladí, pomazlí, pochová
maměnka její mechová.
. . Lucince dojde za pár let,
. . že mamce padal k nohám svět.

Pro tyhle chvilky stojí žít
a pro tu radost léta dřít.
Ten, kdo to neprožil, nevěří,
že dřina není přítěží.
. . Sic celé mládí askezi, dřinu — — —
. . Kdo z Vás si sáhnul po vavřínu?!