Baseň o vlku

V lese stál vlk
a nasazoval za svá mládata krk.
Jeho srst bývala bílá a jemná,
teď už je jen šedá a temná.

Od té doby co ztratil vlčici,
tak je znám jen za vichřici.
Jediné co ho zajímá,
jsou jeho mládata malá.

Žije sám s dětmi,
které se bojí tmy.
Nejradši by pořád jen vyl ze strachu,
vždycky po něm zbyl jen chlup prachu.

Připadá si starý a neví kde sehnat odvahu,
před očima se mu děti ztrácí a slábnou pomalu.
Musel by se stát zázrak aby on oživl,
a svým dětem pomohl.

Říká svým dětem,že zítra bude všechno dobré,
ikdyž sám ví že to pravda nebude.
Přijde den a všechno skončí.Ta bolest ta láska a smutek,
on to ví,ale nenechá si vzít víru v zázrak.

Vyje dál a dál,už ho nezajímají jiné věci,
jeho mládata v koutě kňučí,ale on je neslyší přeci,
ale za to ho zavětřili jiní vlci,!
musí je chránit,vždyť to jsou jeho potomci.

Už se blíží-mláďata se na sebe tisknou,
napětí houstne všichni se strachy třesou.
myslí na nejhorší ale víra v zázrak je drží,
už stojí před nimi ti vlci cizí .

Jeden z vlků přišel k mláďatům-ale ta se nehla,
strachy ani nedýchala jen se k sobě měla
ten velký černý vlk zavyl mláďata se lekla moc,
poté přišla hnědá vlčice a lehla si k nim na celou noc.

Náš bílý vlk byl zmatený,nevěděl co se děje,
když to zpozorovala smečka hned k němu přistoupila a jemu svitla naděje.
on se bál né o sebe,ale o mláďata která teď už jen poslušně spala,
on pochopil,že se zázrak stal vše dobré v co věřil právě se děje.
jeho temná mysl vzplála.

Jeho mláďata žijí ve smečce a mají mámu
a ten vlk konečně už je bílý má vlčici a dobře je mu.
však nikdy nezapomene na krutou minulost,
jediné co ho trápí jsou vzpomínky,které hluboko zahrabal jak tu kost...