Potmě....

Bělostně Černá….
Uklizený…
čistý….
zametený dvůr,
já zahalený v nočním zefíru,
naslouchám šepotu křídel nočních motýlů...
Ponořený v nekonečnosti příběhu,
než zase dám se do běhu…..
zmítající se ve vírech zefýru...
špinící se...
plnící se...
zástupem denních můr….

Ležím v posteli s rukama za hlavou,
dívám se do Tmy s myšlenkou schovanou…
mám rád tu ženu nejasnou..
temně třešňovou…
můžu se koukat skrze Ní
přitom se ocitnout v jejím objetí...snít…
můžu se toulat
se svou duší zatemněnou
tou ženou utajenou
s tváří povidlovou….
starosti s radostí
stanou se bezvýznamné..
vše najednou zmizí v té ženě
záhadně nepropustné …
Zmizím i já, zahalen v Ní…
svět za mnou změní se
stane se neprůsvitný…..
Většinu lidí prý mate,
já ale zbožňuji její oči matné….
Většina lidí se Jí prý bojí
já ale miluji,když se do mě vpíjí...
Hýčkám ji v náruči neprůhledné,
rozjasní mé srdce zachmuřené...
Když se dvě těla v jedno spojí,
přátelství navždy…
uzavřené...