Já a déšť

Sedím u okna,
v ruce tužku mám.
Sedím u okna a
myšlenkám ven pomáhám.

Do okna bubnují kapky děště,
tak krásné to je. zastavuji dech.
Prosím, ať prší ještě,
konečně déšť po těch suchých dnech.

Myšlenky už se derou na povrch,
chtějí být konečně volné.
Byly tam dlouho v té hlavě mé,
chtějí již být pochopené.

Měla jsem vztek,
ale již nemám.
Déšť mě uklidnil,
vztek ze mě vypudil.

Déšť mě pochopil,
cítí to samé,
Zlost,
že musí poslouchat jiné.

On se musí řídit podle počasí,
nesmí jen stále pršet.
Prý jsou z něj lidé nešťastní,
já tomu nevěřímm, láskou k nim hyne.

Lidé se někdy modlí,
aby pršelo.
Ale až začne pršet, tak omdlí,
že jim to i srdce polilo.

Já si ale myslím, že déšť je boží,
déšť mi přináší útěchu.
Poslouchám jak do oken buší
a rozlévá ve mě pokušení,
pokušení pokračovat v životu.

Zaposlouchám se do rytmu bušení,
sleduji kapky co po okně stékají.
Jsou jako slzy, ale slzy radosti,
že sucha u není dosti.

Zalil rostliny, zalil stromy,
nedopustil se snad viny.
Zalil i moje srdce,
už nedýchá se mu tak suše.

Déšť ustává, kapky se chvějí,
slunce vysvítá, mraky se roztahují.
Ale stále prší, slunce svítí
a duha se na nebi krásně třpytí.

Vesele hraje všemi barvami,
rozveseluje mou tvář.
Pohnula mými myšlenkami,
už létají, je to jak snář.

Zdá se mi to nebo jsem volná?
Volná od mnoha myšlenek,
konečně ráda zas slunce vidím,
už je to myslím po sedmé.

Dopsala jsem báseň,
co u okna jsem psala.
Déšť mi v tom byl povzbuzením,
na nebi duha tu byla.