Přestávám . . .

Přestávám věřit . . .
V malé krabičce nosím
ještě pár odlamků důvěry
(ani nevím proč)

Přestávám věřit
s nostalgií smutečního věnce
i všech těch smutně odžitých realit
které ukládám na pomyslný hrob
(je až vzadu u hřbitovní zdi)
straním se prominentních míst
i zbytečného komentáře
(kdopak by to taky čet´)

Je to takový obyčejný rov
jako když děti pochovají
uhynulého ptáčka
a z kamínků uloží
drobnou mohylku
zdobenou několika květy
jednou pampelišek
jindy s poměnkami

Přestávám věřit na zázrak
vlastně je na něj už stejně pozdě
Mám docela skromná přání
jako třeba:
- dočíst si ještě těch pár rozečtených knih
(ani vlastně nevím kolik jich je)
- shlédnout představení Aidy v La Scale
(to jen kdyby se to předchozí podařilo)
- ale třeba i . . .
- a možná . . .

Přestávám věřit . . .
odpusť mi můj Bože
moji nestydatost
Však Ty víš nejlíp
jaká přání zbyla by ještě . . .