Sen

Stál jsi tak sám, oděný v prachu,
Já chtěla se dotknout tvých nejasných tvarů,
A s prvním krokem jsem podlehla strachu,
Že s dotykem přijde i pocit zmaru.

Že v místech, kde vidím obrysy těla,
Není nic víc, než stopy v zemi,
A já, aniž bych sáhnout si směla,
Budu poslouchat hlas navždy němý.

Jen na druhé straně brání mi „ale“,
Co hlavou vrtá mi více než drze,
„Proč nechceš podlehnout naději malé,
Předčasné vzdávání může tě mrzet.“

Tak na místě já jsem zůstala stát,
A dlouho se prala s pocitem tím,
Že nevím, zda-li vlastně chci znát,
Jestli si člověk nebo jen stín.

A tak stal ses mým snem posledním.