CONGUESTADORS - druhý příběh z cest

Conguestadors
*************

Čas pracuje pro nás.
A hora proti nám.
Vím,že má tu sílu a vím,že má tu moc...
Nevím,jestli žiju
nebo už umírám.
Je jen tahle chvíle.
Hvězdy.
Ticho.
Noc.

Šlépěje ztrácím v lávových polích
černých,jak smutek po Tvým stínu.
Čistou vodu bych měnil za cokoliv-
pár kapek Tě mít,pak nezahynu
pod úpatím sopečným.Mě rozebere den
do nejdrobnějších částí,o
kterých sotva tuším.
Nabízí službu svou-totální úklid v duši,
nutí mě poslechnout,jinak dál prý nejedem.

Nezkrotná touha nebo chuť něco dát,
byť život by byl to,o co tu běží...
Jde to,či ne,takhle hory milovat,
že na sobě,
na nebi,
na snech nezáleží....?

Jde.
Jít musí,smysl nemělo by proč
se týrat vně i uvnitř,
umírat mezi svými.
Barev,vzpomínek a snění v hlavě kolotoč
ve stěně při setmění přikryjí pak stíny

zvláštních úkazů,roj světel v nížinách
mě budí,mám je před očima zas,
mezi zuby skřípe už jen sopečný prach.
Je tu znovu.
Tma.
Prudká vichřice,
a čas.
A jde to.
Pomalu vystoupat přes neznatelnou mez,
kde není ani Bůh,jak skončí,kdo ji překročí...??
A je věčný led,snad upnout nohy do želez
aby k nebi šlo se líp,mráz mění v stříbro obočí,

bičuje poryv za poryvem,tělu málo tepla dává
a do uší napůl hluchých jakoby našeptával...:

*Sílu hory porob svoji silou
v energii pohybů namiř všechen hněv-
kovaným hrotem zbraní pusť jí žilou
pod sněhem,
kde skoro cítíš tepat krev.

Ne v ledu,ale v mých spáncích se vzpíná
rudý proud Haute volée,co nikdy nevysychá,
nese naději,ještě mi v srdci nezhasíná,
v jejím plameni pak taje i má pýcha

v slzách skropená.Podruhé v zendu pokřtěna
pěti jazyky se míní překlenout.
Dlaně horolezců sváže,dosud nezavržená
přes vrchol Araratu do nejpevnějších pout...