Hic sunt leones!

Má duše si hraje pasiáns sama se sebou
a počítá má dáti dal, rozvaha nerozvážná
a vlaky, co už mým směrem dál nejedou
se obrací, když má pozornost je vlažná.

Prohlížím pár střípků po kapsách,
co vybledly, ale stále jsou hezčí než krásné,
HIC SUNT LEONES! tam bloudím prstem po mapách,
že nevrátím se je mi už nad slunce jasné.

Otáčím už zraky k výšinám
a čekám, zda zradí mne vlastní hlava,
pak vlastní pocity snad píší nám,
zda máme pro své počínání práva.

Tak vezmi mne, schovej mne, nepouštěj,
ať nezdrtí mne vlastních rozhodnutí síla,
poslouchej, pomiluj, pohlaď a odpouštěj,
jakákoliv z Tvých slov teď budou mi zvlášť milá.

Teď končí můj biograf a začíná nový,
snad lepší, snad jiný, snad neskončí v půli,
mé šlépěje záchytný bod ve tmě loví,
snad štěstí mne potkalo, ne sedm let smůly…