Naše báseň

Autobusy nesnáším
Ale jela jsem za tebou autobusem
A věděla jsem, že to nemůže skončit dobře
Vždyť vždycky jsi byl a budeš jen mým snem
Nenávidím hmyz
Ale naučila jsem se krmit leguána hmyzem
A tak nějak doufala jsem, že se k tobě přiblížím
Ale vždycky jsi byl a budeš jen mým snem
Nenávidím poezii
Ale naučila jsem se ji psát
A když nevím, jak vyjádřit svoje city
V básních vím, jak milovat
V básních řeknu ti, co pro mě znamenáš
Zdá se to snadnější než lidský dech
Jenom pár slov na řádcích - rtech
Pár jednoduchých souvětí
A víš, co cítím
i co necítím
Víš, čím potěšíš mě a čím vyděsíš
A pokud mě miluješ, nic z toho nezkusíš
A pak mi pár bodů dáš
Zní to jednodušše
Ale když se pozorně podíváš...
Co vlastně hodnotíš?
Mé city či mou báseň?
Je ti málo, co na srdci mám?
Použila jsem příliš mnoho slov?
Řekneš mi to samé, když se na mě podíváš?
Nebo mě radši hodnotíš anonymně?
Nenávidím hodnocení
A tak sem další báseň píšu
A čekám, co s lidmi udělá
Jestli to bude teorie, která mě ohodnotí
Nebo má bolest, co prstům motiv dá
Nenávidím lásku
Bolí, když říká se i když psát o ní mám
Bolí, když hodnotím ji u jiných lidí
Bolí, když opustit ji mám
ve svých verších, co možná zase
žádných bodů se nedočkají
Tak ať!
Body jednou ztratí se v místu, čase
Má láska bude žít dál
A tahle báseň...
Ať úspěšná či neúspěšná
- navždy bude jen má a tvá...