Zkažený svět

Zkažený svět

Kdyby byl nějaký člověk
zodpovědný za tuhle Zem,
za to, jak trpí každým dnem,
nemohla bych mu nikdy projevit vděk.
Plivla bych mu do tváře
a přinutila ho myslet,
ať se podívá, jaký je jeho svět.
V každém z nás je kus lháře.
Jen my sami, každý z nás
jsme ho zkazili a ničíme
a už nikdy se nenaučíme,
jak oživit tuhl krásu krás.
Jsme jako jed,
který spadl do vody,
jako led, který pokryl schody,
na kterých uklouzneme hned.
Proč se bojíme vyjít ven?
Proč máme strach,
že našim osudem bude vrah,
a ne slunečný letní den.
Romány nám vypráví
o místech, které jsme mohli mít,
o plodech krajiny, jež jsme si mohli vzít,
o lidech, kteří tam ve snech čas tráví.
Lidé mají raději hrůzné příběhy,
kde teče krev proudem,
vřískání je jejich snem
a takové jsou pak na svět jejich pohledy.
Lidé prostě jen žijí,
jako vězni a pánové na tomto světě.
A když kraj kvete v létě,
oni se po internetu bijí.
Dívky se srdcem sedí doma,
mají strach z násilníků.
Říkají si, že mají jen kliku,
když jedna přežije procházku sama.
Proč, když jdeme nocí samotné,
třeseme se a utíkáme,
slova na uklidnění si říkáme
a v posteli pláčeme a jsme smutné.
Již neexistuje ta doba,
kdy dívky nosily krásné šaty,
kdy se pánové ukláněli až nad paty
a výstřih byl dámy ozdoba.
Ženy se nebály vyjít si ven
a muži se jich bez svolení nedotkli,
nesnily o tom skončit v rokli,
ale těšily se na svatební den.
Dnes se žena bojí rodit,
je týrána a mučena svými sny
a jsou-li hezké nějaké dny,
tak jen když může sama volně chodit.
Svět je zkažený
a ukrutní jsme na něj my,
začnou blesky a udeří hromy,
stejně každý z nás skončí poražený.