Skála

Šílený pohled, úsměv ironie a myšlenek pár,
to je to, co už dlouho nedá Ti spát.
Tvoje temné činy už vysvětlit neumíš,
tápeš, s mlhou přes oči, stále dál.

-Dál, dál, dál..-

Zmítáš se v křečích, kdes mezi skalami
a ozvěna vrací Ti tvůj křik.
Pomaten, na kolena jsi kles´
rval sis vlasy a nechtěl, nechtěl už zpět.

-Stále jen utíkáš..-

"Hlavně pryč!" toť myšlenka Tvá,
ta nejsilnější, co jiné zastírá.
Nemůžeš uvažovat, stáhnul se Ti krk,
v srdci máš prázdno a zoufalství zhluk.

-Nemůžeš dýchat..-

Rty rozkousané, snad po smrti chuť,
křičíš jen "Rolliene! Tak už mě suď!!!
Upal mě a vem mi všechen vzduch,
máš zvláštní styl lásky, zvláštní to druh!!"

-Neodpoví..-

Nahoře, na skále, cítíš je blíž,
vítu tu fučí a není kam se skrýt,
tu najednou, prostoupí tě žár,
jak tě jeden obejmul a druhý polibek dal.

-Blázníš!-

Houpe tu s Tebou, jak s děckem v náručí,
šeptá Ti slůvka, které neslyšíš..
Vnímáš jen přítomnost žáru, přátelství a něhy,
to je to, co roky chybělo Ti!

-Jsou tu s Tebou..-

V šílenství ztracenej a na pokraji sil,
aby sis dodal odvahu tak alkohol jsi pil!
Blesk protíná oblohu a Ty o krok postoupíš,
když vítr se zvedá a tebe odhodí!

-"Co to bylo?" ptáš se-

Najednou sleduješ, ty tři stíny, co pomohly Ti,
a co od kraje srázu mávají Ti.
Ruce, kterýma se objímají, trošku září,
jsou jak před lety - spolu, vždycky spolu!

-Bolí to, bolí..-

Když zmizí, co můžeš říct, jen procitáš,
sedíš tu ve tmě a tiše pláčeš.
Odešli zas a Tebe tu opět nechali,
sedíci na zemi .. ale .. živou?

-Ale proč?!-

Tak nezbude Ti, než zvednout hrdě hlavu,
a nakráčet zpět do reality.
Přemítáš, že už opět blázníš,
ale máš sílu .. sílu jít.

-Zvláštní..-

Sílu jít dál, vydržet dalších pár dní,
než opravdu zvony zazvoní!
Sice posmutněle, že zas sama tu jsi,
ale přec´kvůli nim, musíš dál zrovna Ty!

-Tak dobře..-