Myslíš si snad, že nikomu nechybíš?

Jak jen to říct...

Na zadku sedím
hřeje asfalt
vlisované sklo
s hlavou předkloněnou
prapodivný tón bodců tónů kdesi
kde jsme se milovali
kolena černý jak nebe
hlazeni peřinou závidících hvězd.

Šeptali nám
stálice
buďte, prosím, milováni
včera
jako dnes.

A tak si sedím
kolínka ti hladím
šílenec...

Kolikrát uteču
kolikrát vrátím se zpět?

Jsi už jen hvězdičkou pozemskou
padlou z nebes k zemi
dík
mohla jsi šťastnou být
já strhl ti blůzku souhvězdí Panny
sedlák
kypřící půdu
bez bázně a hany
se bojící.

Tak jak tě jen vrátit
hvězdám blíž?

Zvedni hlavu
žádná nechybí
pohlaď jen
teplou
a vesmír mrazivý
roztančí svět
mne
i tebe
tak
jako kdysi dřív...

Myslíš si snad
že nikomu nechybíš?...