Lidé

S prohnilostí jenž je nám vlastní,
po stromech místo opic skáčeme,
špatnost si každý rád s láskou přivlastní,
s kamenem na srdci, s úsměvem na tváři,
pro druhé pláčeme.

Jedni z těch nejvyšších co zde jsou,
zbraň si k uchu potichu přiložíme,
toužíme po dnu obestřeným tmou,
pro války, pro lásku, kvůli tomu tu žijeme.

Na šibenici pod kyticí růží,
klaun s rudým nosem se usmívá,
pro odpuštění s radostí touží,

neznámá s ňadrem oblohu stmívá,
po černotě bez hvězd svým mlékem,
dráhu s bolestí kreslí, s opravdovým pláčem…