Elegie ztracené dcery

Prosím, neodcházej ještě
jsi synem větru
já dcera vlčích stop
a tajemnice deště
krade se v mých šlépějích
Mám trochu strach, milý bratře
ochraň mne prosím před jejími kroky
jen čistota po dlouhé roky
zachrání světlo v nás
slunce se zozpustilo v úsměvu
když poutníci ztratili se v lese
a proto jim bylo do zpěvu
podívej na ně, snad modlili se ?
Ne oni jen lesem kráčeli
zpívali, smáli se ,mlčeli
a to stačilo jim
větrný bratře, já se bojím
že uhasne má hvězda
až dešťů tajemncie
rozfouká všechny svíce
Má hvězda plachá je květina
však silná jako dravá lvice
krásná a čistá jako zář půlměsíce
věrná, snad milá a nevinná
Když zhasne hvězda poslední
vyhasne i v mé duši zář
v krajinách smrti se rozední
a mne ,milý bratře
odvedou ďáblové na oltář
Já toužím se neustále
jen toulat lesy zelenými
s dušemi větrem zmámenými
Bratře můj , ochraň mne před zimou
hrne se k roklinám fujavice
já měla skonat pod lavinou
ale ted ví moje srdce
že hvězda je má sestra,
že stopa je má sestra,
že radost je má sestra,
že ruka je má sestra,
když nesvírá dlaně jiné,
že slunce je má sestra,
a požehnáním nejvyšším
darem nejkrásnějším
POmoz mi ,prosím střežit ten dar,
můj kůń je už sláb a stár
a vlci vyjí za noci
písně smrti a bezmoci.
Jenom se nikdy nedotknout.
a květinami zůstat.