K rozjímání...

Koukám se na Svět skrz barevné sklíčko,
v závanu větru zachytil jsem paraplíčko…
Budu se vznášet prostorem na palubě své skleněné bárky...
Nechám se unášet za svým snem,budu si promítat Čas dopředu i zpátky…
Kolem se míhají rozesmáté hvězdy,
i ztichlé planety s opuštěnými městy…
Na jedné z nich jsem zastavil,abych si trochu oddech',
jen tak se procházím a maluji příběhy po zdech…
Jak se tak rozhlížím,kam bych se na chvilku posadil,
tichem se rozezněly tóny hudby,někdo kytaru si pohladil…
Za tím zvukem vykoukl jsem zpoza rohu na prostranství,
tam na kamenných schodech seděla dívka,
za Ní se tyčila vznostně katedrála,
Ona zasněný pohled v očích měla,
ramena zahalená stínem věží,
skladba ač zněla zasmušile,zároveň byla svěží…
Diskrétně vklouzl jsem do děje,
přitulit se pro malý úsměv naděje…
Nebylo třeba slov či prázdných vět,
Čas v tom okamžiku zastavil a roztančil se Svět…
Vložil jsem melodii flétny do hudebního toku,
prameny citu,vášně,harmonie se slily do soutoku...
Kéž by ta ctnostná chvíle trvala až do soumraku…
Věků...