Hrdost na Trati

Cesta, co se všední zdá
jí svírá hrdlo, mučí.
Stín na víčka dopadá,
srdce žalem skučí.

Líce s bílým tílkem splývá,
rty rozkousané do krve.
Barvu očí slza smývá,
dnes je jinak poprvé..

Slané proudy v dešti mizí,
z duše stéká citů změť.
Zbytek úcty kolej sklízí,
hlas ticha zná už nazpaměť.

Dlaní chladnou svírá čelo,
když kdos známý promluví.
Před tváří se jí zatemnělo.
Opět pouhé deja vu.

Těžkopádné nohy zvedá,
na rám okna tupě dosedá.
Jak chtěla by se cítit hrdá,
když na trať hlavu pokládá.