Malý příběh všedních dní

ona byla vrbou
/dáma pro všechno v uzavřených kruzích/
a když kroky všech prstů
tu dámu v ní pošlapou

pak on bude zátiším pro její obrazy...

A byl i on
jeden z těch motýlů
když kráčel svým hlasem po hlavách všech dam
a přítomnou vůní kradl jim spánek

rozdal svůj kabát
všem jejich představám
/rozpoutal ohně svých soukromých válek/

Blatouchy vykvetly tak jak jim kázalo zlo
a z příruček doteků
cosi jim vyklouzlo

bylo to ve spěchu
a ona pěstovala len
čekala krátce
stírajíc barevná oblaka do hrníčků

a zbyly pak mraky a rosa jen...

klouzavými tóny
pak přišel a laskal v ní básnířku
s utrženou sukní z večerního flámu
a ona své bílé ruce
/tak jak ji učila víra/
ona své ruce podala mu

když nezbylo nic
než večerní vzduch co nedal se snést
a oba truchlili stejně

otočen zády
když nechtěl se ji vzdát
byla mu křídly a byla mu peřím
co čechrával dlaní
čím nechával se hřát...

on pro ni byl ptákem
když odlétaval v dálky a vracíval se k ní
byl pro ni touhou
když s očima upřenýma
za okny čekala kdy už se rozední

byli si nebem a jedinou vůlí pro nádech
a bylo to málo...
tak žalostně málo
jak jen to bolelo cítit ta ticha v chladných zdech
když oba dva věděli
že nestačí jim dech