Cesta

Čas líně s větrem plyne,
naděje se snem v marnosti hyne.
Přání ztrácejí se v melancholickém pláči,
já už si nic nepřeji radši.

V polích zármutku roste klas lítosti,
všech těch stonků bolesti já měla dosti.
V lukách porostlých jarní trávou,
hledám zoufale cestu pravou.

Mezi domy a silnicemi měst,
padá ta tíha, kterou chci nést.
Za každým uplynuvším obdobím,
přidám jednu hradbu ke svým zdím.

Zeď kolem mě je stále mohutnější,
aby nepropustila zlo vnější,
aby nezničilo můj svět
a nezranilo vzrůstající květ.

Tak málo, tak málo toho víme,
na zásadách nesmyslných lpíme
a ztrácíme tím radosti i krásy,
poslední zbytky jediné spásy.

A jednou budeme litovat,
ze jsme toho mohli tolik znát,
že jsme přišli o možnosti,
užít život do sytosti...