Pomíjivá budoucnost

Pomíjivá budoucnost

Je tma,
cítím se sám.
Jsem nemocen
a básníkem si připadám.

Ve stínu pohřebiště
chodím mezi hroby.
Hledám světlé útočiště,
padají na mne mdloby.

Miluji světlou oblohu,
přesto jsem ponořen do noci.
Chci říct to všechno Bohu,
ale už není mi pomoci.

Volám do ráje,
řítím se však dolů,
vzdávám se veškeré naděje,
že andělé mne vynesou vzhůru.

Smutek táhne mne do hlubin,
nadechnout se nemám sílu.
Loučím se s posledními zbytky sil,
tak proč již ztrácím víru?

Proč svět plný beznaděje
všechny kolem ničí.
Kam, kam se člověk poděje,
když bolestí křičí?

Nevím, kdo jsem,
za co mám bojovat?
Je život jen sen?
Ne, musím na svých nohou pevně stát!
Bojím se rána,
bojím se noci,
Proč už zavírá se brána,
proč není mi pomoci?

Pod tíhou slov
padám na kamennou podlahu.
Nepřítel uspořádal na mne lov
a já žít už nemohu.

Ve stromech je napsán konečný soud.
Jsem zdrcen,
ale musím si jej vyslechnout.

Smlouva-podepsána jest,
rozsudek musí být vykonán!
A jak zní můj trest?
Musíš žít stále dál.

Trest lehký se zdá,
pro mne však vyššího není.
Žít se zkrátka má,
ale ze srdce zbylo jen kamení.