neobroušený pocit

Potopená ke dnu s prvním paprskem slunce
snažím se odrazit do života,
v hlavě mě bodá
neobroušený pocit marnosti
a já otevírám okna duše
do brzkého rána,
cítím tu krásu,
slyším ten spěch,
do kávy mi spadla slza,
nechtěla se zastavit,
teď už je pozdě
na záchranu z milosti