Arx Fortunae

Má paměť sahá dál
než jen tušíte.
Mě říkal to jeden pán,
nač teď myslíte?!

To, co říkal byla pravda,
on neměl mi proč lhát
a já měla ho za to ráda,
nebylo proč lát.

Ba já ho za to milovala
v posteli s nebesy.
A lásku svou mu slibovala
když tahal mne za vlasy.

Povídal cos' o hradu,
o hradu štěstí.
Já dávala mu za pravdu
v extázi slastí.

Ty časy patří k dobám dávným,
to myslím došlo Vám.
On býval rytířem chrabrým
a nebyl nikdy sám...

Já naň myslela a vzpomínala,
chtěla jsem být s ním.
Však zároveň ho proklínala
a mívala jsem splín.

Jak zajatci vlastní lásky
bloudíme světem dál,
teď nelze jíti zpatky,
už oči smrt zalila nám...