Schody na Eiflovku

_

Počítám schody
jen tak
ze zvyku . . .

Šplhám na Eiflovku života
příliš se nerozhlížím
znáte to
závrať . . .

Vlastně už to nebývá ani příliš zajímavé
pokud třeba po obloze
nejsou právě jímavá oblaka
nebo případně nezapadá slunce

A vlastně ani tyto obyčejné kýče
mě už nějaký čas netáhnou
Jediné
co mě stále znovu a znovu fascinuje
jsou lidé . . .
Stále měnící se tváře
za nimiž rodí se neuvěřitelné stejně jako prosté
V nichž ukryt je genius . . .
když nesou v sobě tajemné charizma
ale i neštěstí nemohoucí bezbrannosti
a zoufalství odvržených
jimž nepřál osud . . .

počítám schody
jen tak
ze zvyku . . .

Eiflovka jako monstrance
jako výzva něčemu imaginárnímu
co zůstalo oddefinováno . . .

Nějak se vytrácí z našeho života
silueta lidské vznešenosti
A socha Krista v Riu
do níž nedávno uhodil blesk
zůstává mementem věčnosti
. . . Homo . . .
quia pulvis es . . .
. . . et in pulverem rever . . .

_