Zamyšlení

Dneska jsem venku s Peťou byla,
o různých věcěch jsem si s ní povídala.
O tom jak je život nefér,
jak zasadí nám tvrdý úder.

Napřed si najdem někoho komu uvěříme,
poctivě se s ním o vše podělíme.
A ten člověk potom,udělá něco hnusnýho,
a my přemýšlíme o tom...proč,
a pak se to stane znova..a je to ten samej kolotoč.
Každá máme hodně starostí,
a doufáme,že nás z nich někdo vyprostí.

Sníme o tom,že skvělýho kluka si najdem,
a sním společně životem půjdem.
Obě se však bojíme,
že kamarádství tím mezi námi zničíme.
Oběma se totiž líbí stejnej kluk,
mám z toho v hlavě pořádnej hluk.

Hučí mi i v uších,
cítím se jak kytky v buších.
Ty kytky umírají..,
zajímalo by mě jestli na něco vzpomínají.
Umírají,protože nemají vláhu,kterou potřebují každý den.
Můžou jen snít o tom že je to sen.

Mají sice dostatek světla,
ale žádná kytka by pod žhnoucími paprsky nevykvetla.
Ta záře slunce je zmáhá,
však bezedná je jejich snaha...žít.

Stromy,květiny každé stéblo trávy,
má svůj přiběh který praví.
Vítr ševelí v korunách stromů,
květiny se schovávají do svých domů..
uzavřou se v sobě,
jako tělo v hrobě.

Když je pak hezký den,
kytky opět vyjdou ven.
Však tělo v hrobě zůstane,
s tím už se nic jinného nestane..

(A já teď půjdu spát a nechám si něco zdát..)