Řeka, která naříká

Vlní se řeka - naříká,
běduje do prázdna, do ticha.
Nemůže vrátit, co pohltila,
nemůže oživit, co by chtěla.
Viděla moc špatných činů,
ona ví, kdo jakou nese vinu.
Teď hladí bílé tělo,
to tělo, co tak žít chtělo.
Do vlasů stébla trávy plete,
zalévá kytku, co nepokvete.
Nemůže vrátit jiskru očím,
na které chladná voda tak tlačí.
Úsměv už na tváři nezazáří,
konec se stane dnem v kalendáři.
Dnem, co nikdy neměl nastat,
odešla ta, co měla zůstat.
Nemohla zůstat, i když tak chtěla,
nechtěla nikdy víc, než směla.
Šla se jen bavit, šla se jen smát,
stalo se to, co se nemělo stát.
Pohladil po tváři,
za ruku vzal.
To by snad šlo
a co bylo dál?
K tanci zve a pití nese,
ona jen mile usměje se.
Pití, kam přimíchal únavy dost.
Brání se, nese ji přes temný most.
Za mostem do skal,
k řece ji uloží,
objímá, líbá,
o lásku neběží.
Za ruce drží ji,
už ne tak jemně
a tělo k tělu,
tiskne se pevně.
Z touhy je zlost
a když už má dost,
vidí, co způsobil,
rád by to napravil.
Nejde to vrátit,
jít jen tak dál.
Může vše ztratit,
toho se bál.
Není tu nikdo,
kdo by to věděl.
Jen ona to ví,
to je její úděl.
Nemůže ji nechat být
a pustit jí odejít.
Tak udělal věc ještě horší
a tím její život končí.
Z rukou krev v chladné řece smyl
a pak se k odchodu obrátil.
Teď ví to jen on
a domů utíká,
ale ví to i řeka,
ta, která naříká.