Karta

Potkala jsem ji, když stála u schodů
na konci jednoho tmavého průchodu.
Balíček karet v ruce měla
a nešťastně si něco pěla.

V tváři bledá jako ranní úsvit,
když za zimních dnů chystáte se bruslit.
Rty však rudé jako slunce zapadající,
oči tak hluboce se propadající.

Vysoká postava, štíhlá ramena.
Co pro ni asi láska znamená?
Třeba jen důvod ke smutku,
když vede pouze k zármutku.

Ty tajemné karty lidem rozdávala,
před radostmi bytí se schovávala.
I na mě dlouze pohlédla
asi v mých očích něco zahlédla.

Pak se jakoby do transu propadla,
celá z nenadání povadla.
Na dlažbě pouze růže černá zbyla
a u ní karta, která mě k sobě vábila.

Já tu kartu do dlaně vzala,
tak rychle jsem se jí odevzdala.
S tou kartou v ruce šla jsem dál,
jenže náhle na mě někdo zavolal.

Ty tam u schodů, počkej chvíli,
proč bez lásky bychom žili?
Vždyť jednou dobře to skončí,
teď už nebude to o nic horší.

Kdo to byl, zpátky se dívám do světla,
však nikde nic, jen kometa.
Tu kartu asi obrátit bych měla,
i když strachem utíkat bych chtěla.

Utéct před kartou, před lidmi, před touhou,
vždyť život je jen chvílí pouhou.
Avšak touze ubránit se nemohu,
snad si tím od smutku pomohu.

Tak kartu jsem otočila,
Zeměkoule se se mnou zatočila.
Teď vím, co je na ní nakresleno,
proč bylo mé srdce náhle obklíčeno.

Na rubu téhle karty červeně se něco blýská,
znenadání si přijdu všem lidem tak blízká.
Má duše necítí se trpce,
vždyť na kartě žije to nejvyšší srdce.