Údery biče (osud jedné děvky)

Krvavé rány na těle kurtizány,
nohy a ruce pevně zavázány…
Nahá, v rajské zahradě chrámu,
leží na chladné zemi, čekajíce ránu.

Další ránu puritánského katechety,
nevěda, proč ona je člověk ten prokletý.
Další ránu osudu, světa – toho krutého mrskače…
A všichni se diví její nestoudnosti, že nepláče.

Však ta děvka slzy nemůže ronit,
její oči vyschly a nemá se komu klonit.
Je tak nízko a oni stále ponižují,
i když nemá nic, aspoň její vůli.

Na její tělo vločky sněhu padají –
to bůh pláče pro ty, co lidi neznají.
Své pokrytecké slzy do krutého zla
sesílá jak údery biče. A je pozdě – zmrzla…

/A kněží se začli radovat z toho,
že konečně mohou odtáhnout to tělo
a pohřbít jej za hřbitovní zdí –
dále od ostatních – bohabojných, poslušných…/