Můj Pohřeb

Za šumu smutného nočního deště,
uprostřed městského hřbitova,
sám svojí smrti divím se ještě,
sic moje tělo dávno je z olova.

Krákání havranů s podivným smíchem,
zlověstné vrzání hřbitovní lopaty,
a naše duše zajaty hříchem
nastal čas vraždy, nastal čas odplaty.

Poslední cestu mi lemuje sad
můj rychlý konec pomalu započal
mé smutné srdce zotročil chlad
mé mrtvé duše smutek je král.

Čas běží pomalu, zvolna se vleče,
v půlnočním vánku chvěje se tráva,
poslední slza z očí mi teče,
má drahá Země naposled mává.

Hrůza a samota hrají si kostky,
opilé radostí zmírají smíchem,
na cestě úniku padají mostky,
ty dvě se řehtají, mazlíc se se hříchem.

V barevných pláštích neznají zimy,
v šílených očích vidím jim výsměch,
bolí mne nejvíce, žes mezi nimi,
s napětím čekají poslední výdech.

Dunění hromů z nebe se přidává,
čarovné blesky oblohou lítají,
satan své stvůry na pohřeb svolává,
hladové zuby kolem mne cvakají.

Sírové oči s plamenem zášti,
pro které sám stávám se výsměchem,
Stojí za satanem, oděném v plášti,
sám mezi vlky stávám se hříbětem,

Pekelné plameny spásají zemi,
zajaty zdmi malého hřbitova,
andělé klečíce modlí se na nebi,
za všechny, které jsem na světě miloval.

Hrobník mou rakev pomalu spouští,
stvůry se v záchvatu zběsile radují,
a sama smrtka dívá se z houští,
démoni pijí, slaví a hodují.

rakev je spuštěna, valí se kámen,
stařičký hrobník pohlédne k nebi,
po chvilce smutečně pronese „amen“
satan se na něj s úsměvem šklebí.

Já zavřen ve tmě loučím se se světem,
vzpomínám na věci, které jsem prožil,
vidím sám sebe když jsem byl dítětem,
až do té chvíle kdy hrobník mne pohřbil.

Sic mrtev srdce klidné mám,
pronáším poslední přání,
tebe, mé milé život já dám,
„chci ať se sejdeme po smrti v ráji“

Potom mi hlava na polštář upadá,
mé smutné oči nadobro zhasnou
a mojí duše květina uvadá,
vidím tě před sebou, šťastnou a krásnou.

V zahradě smrti zůstanu tlít,
stvůry se s řehtáním šíleně radují,
Ty však vždy v srdci mém najdeš svůj klid,
Tebe já navěky tebe já miluji.