Pro Leničku 2

Pláču,když znovu se mi vybavují tvoje slova,
pláču,když vzpomínám co jsi psala,
pláču a v mém nitru plamen plane,
plamen,který jen tak neustane.
Plamen jež zažehla jsi ty a tvoje slova,
jež zažehla tvoje báseň,
a já říkám znova: Děkuji.

Lepší slovo nalézti nemůžu,
jen chtěla jsem ti říct,jak moc pro mě znamenáš,
a že v mém srdci místo máš,
že na duši mám tvé jméno napsané,
ne té dušičce zklamané.

Zraněné zlem a krutostí,
naštěstí už vyléčené bytostí,
která je jako slunce zářící,
jako oblaka po nebi plující,
jako hvězdy na obloze svítící,
jako vyjímečný člověk žijící.

Jsi světlo jež nikdy nevyhasne,
jsi má můze a vše krásné,
ještě v krásnější se s tebou promění,
jsi můj ráj tady na Zemi.
Jsi součástí mého života,
jsi v mém nitru zamknutá.

Vždy vyslechneš moje trápení,
vždy s tebou se vše v lepší promění.
Ani moje báseň tobě věnovaná,
s upřímností,pravdou,láskou psaná,
nevyjádří obrovskou vděčnost,
toho lituji,a tak jen říkám znova: děkuji!