o5 pro Žanetku

Venku prší, drobné kapky stékají mi po tváři,
ty kapky, to jsou mé slzy štěstí,
toho štěstí, které ty jsi mi přišla dát.

Žaneta, pro mně toho tolik zamená,
jéjí zásluhou moje duše zlomená,
jenž v temnotě žila, uzdravila se jejím přátelstvím,
tou léčivou mocí kterou ona má.

A jak tahle dobrá víla vypadá?
- její slova dodávají štěstí míru,
její modré oči, těmi posílá mi sílu.
Její vlasy- samá lokna,
ty ztvořené jsou z krásy,
ty nedají se přehlédnout.

Teť zamyšleně hledím na papír,
nevnímám co se děje kolem mně..
ze zamyšlení probral mně ten protivnej upír,
ten protiva, jenž Aleš H. se jmenuje..

Už znova v zamyšlení jsem,
duchem mimo své tělo,
a Žanetě touhle básní chci říct jen,
že ctím její jméno.
Snad tohle přátelství bude trvat navěky,
snad mezi námi nezvadnou ty sametové květy,
ty květy, jenž slzami štěstí chodím zalévat.