O holení...

prosté….
radosti holé…
nic víc,nic míň to není….

Dívám se unavený do zrcadla
na zarostlou tvář...
jen tak se zablýsklo…
niterná zář….
já uculil se…
oholím se….
nůžky jsem vzal,
co byly zrovna po ruce...
culím se dál,
bláznovy vánoce….
zastřihnu knír…
vousy už cizí...
sleduju vír…
starosti mizí…
Tu žena haleká ze síně:
,,Jaký máš nůžky?,,
trochu se polekám…
řízzz…jéé,nejsem umělej...
se smíchem odvětím nesměle:
,,Ty s těmi kroužky...
z kuchyně,,….
,,Jooo?..těma já porcuju,,….
odvětí ,,bohyně,,…
taky se rozchechtá…
,, to nás as,
ten tvůj vlas
na patře polechtá,,….
A já se smál a holil,
smál se a holil…
smál se a holil…
až jsem si celou tvář
i s knírem oholil….
Pak na to místo růžolící
přistál mi polibek holubičí…
Za úsměv lásko drahá…
polibek něžně opětuju
takovej okamžik obdivuju...
tvář i radost nahá
ryzí...