Osiřelí

°

Chodíme s dětmi kolem řeky
často až k rybníkům . . .
Pokaždé usedáme na lavičku
- Tady jste s maminkou sedávali . . . ? -
ujišťují se, že jsme na té správné

Malá mi usedá do klína
Srozuměna se stavem věcí
už se nevyptává
zpytavě pohlíží do mých očí
A jakoby znala mou rozpačitou odpověď
Klekne si
a obejme mou tvář
Líčka jí voní po mámě
Nahlíží někam za mne
kam muž nevidí
Pak tiše zašeptá :
- Maminka říká abys nebyl smutný . . . -
- Maminka . . . -
Položím jí prst na ústa:
- Podívej . . . labutě . . . -
vyplouvají od hnízda někde v rákosí
a malá zapomene co ještě říci chtěla
Syn se k nám přišourá
drží mě za rukáv
jako by se bál
Pak zvedne ručku a labutím zamává
Jakoby vnímaly jeho prosbu
. . . pomalu připlouvají blíž . . .
Po hladině se zrcadlí
bílý majestát Lásky

Dcerka se mi z klína sune k zemi
Se synem vezmou se za ruce
Jako dva trosečníci v oceánu života
stojí na jeho břehu
a pozorují obraz blížících se labutí

Já zase vidím ženu
jak si mě před lety vedla okolo břehu
a povídala si s nimi:
- Ahoj labutěnky! -
- Budeme mít děti. -
- Napřed chlapce a potom holčičku. -

Usmíval jsem se tomu
jak mě po očku pozoruje . . .

Věděla všechno co ví moudrá žena
Věděla o mně, věděla o dětech
Věděla i o své smrti
Když jsme se milovali
mívala v očích bolestné znamení

- Nikdy se mě na to už prosím neptej! -
- Je to mé tajemství! -

Cítil jsem nejasné obavy
Jak chrámová kněžka
pak brávala si mě
až mizel jsem sám v sobě
a mizel jsem i v ní
Jakobych proměnil se v paprsek
a potom zase noční tmu s hvězdami
Byl jsem s ní na Marsu i v Alfa Centauri
Osedlala pro nás mlhovinu Červeného koně
Pak lovili jsme Ryby
a v souhvězdí Raka ztratili jsme oje
tak převrátil se Velký vůz
a vysypal nás o půlnoci na louku
mezi pasoucí se laně . . .

Na jaře se nám narodil Honzík
a potom
za dva roky
dala život Petrušce

Za další dva roky poté odešla
a my jsme navždy osiřeli . . .

°