Píseň o Almérionu

Co vítr zpívá tam na pláních,
jakou to píseň si hvízdá,
stromům a květinám, jež rostou ve stráních,
ptákům, co staví si hnízda.

Kdepak je ten, co Učencem zván,
procházel loukami, toulal se plání,
kdepak je ten, kdož chodíval sám,
svoji hůl bílou svíraje v dlaních.

Kdo ví, kam odešel čaroděj bílý,
kdo ví, proč opustil zem,
možná že orli či snad lesní víly,
vzpomenou, jak přišel sem.

Kdys v zemi staré žil král,
na trůně zlatém léta již dlel,
v tom kraji nebyla bída, ni žal,
pak ale do války šel.

Dlouhá a studená byla ta řež,
zemřelo mužů v ní přemnoho,
nakonec padla i poslední věž,
na hradbách nezbylo nikoho.

A když byl konec dlouhého boje,
zazněly trubky a zatroubil roh,
vrátily zpátky se královy voje,
vojáků mnoho však čekal jen rov.

Vévodství umbarské šat má dnes černý,
vévoda Rraos se nevrátil zpět,
Bledhos jej zradil - ač přítel věrný,
sám v noci do vína přidal mu jed.

Zahalen smutkem je vévodův hrad
a paní Elmad žal svůj v pláči topí,
Rraold, syn Rraosův, dospělý snad
vzal otcův meč, luk, toulec a kopí.

A bylo noci bez měsíce,
tu zrádný Bledhos se vynořil
ze tmy a při svitu svíce,
do hrudi Elmad nůž ponořil.

Když Rraold zřel krví zbrocený šat
matky své na zemi ležící,
přísahal pomstu a na Bledhův hrad
uvrhnout chtěl kletbu smrtící.

Toulal se daleko lesem a plání,
naslouchal šumění stromů a řek,
tu běžel s vlky, tu zas mluvil s laní,
nevěděl, že zatím uběhl věk.

Jednou však zabloudil do temných lesů,
nevěda kudy se navrátit zpět
volaje do kraje hlubokých vřesů,
slyšel jen ozvěnu svých vlastních vět.

Usedl do mechu pod vzrostlý dub,
počal se ukládat k spánku,
za zpěvu ptáků a při vůni hub,
v šepotu jarního vánku.

Probuzen hlasem zas otevřel oči,
spatřiv u nohou svých postávat starce,
ve chvíli k němu se ten muž otočí
a byl to Dirgh, Hvozdu tohoto vládce.

"Vítám tě Rraolde, odkud jdeš k nám?"
zeptal se čaroděj veselým hlasem.
"Ach, dobrý člověče, v srdci žal mám
po matce, po otci, po domě našem."

"Není to hněv, co vidím v tvé v mysli?
Myšlenka na pomstu pálí jak plamen.
Chceš-li ji vykonat, dobře rozmysli
Bledhos se mezitím stal velkým pánem.

Postavil sobě si na skále hrad,
přes tisíc mužů v jeho je stráži,
nelehký úkol ten hodlá si dát,
kdož chtěl by k zemi jej srazit.

Nezoufej ale už, Rraolde milý,
pomohu tobě já Uměním svým,
ještě než vzrosteš do krásy a síly,
magií vládnout tě já naučím."

A tak šly věky a ubíhal čas,
z mladého chlapce se stal zralý muž,
tu začal pomýšlet na odchod zas,
pomsta jej bodala stále jak nůž.

Tu přišel k mladíku čaroděj starý,
vece: "Já naučil jsem tě už dost,
až budeš v nouzi, vzpomeň mé rady:
k Bohu se modli a přejdeš ten most."

Rraold však neviděl rady té smysl,
sbohem dal Dirghovi v zeleném lese,
vydal se na cestu, obrátiv mysl
ku hradu, jenž jméno Bledha dnes nese.

Mnoha již poli a přemnohé lesy
prošel, až jednoho dne
vstal před ním hrad, nad nebesy
tyčí se, do výše pne.

Strašlivý, zlověstný, jevil se hrad,
Rraold však usmál se, zatínal pěst:
"Před ohněm, válkou jej uchrání snad,
leč před mou pomstou je slabá ta zeď."

Kouzla a čáry mu k prospěchu byly,
neviděn, neslyšen kradl se stíny,
v nejvyšší věž vešel v tu pravou chvíli,
Bledhos byl sám ve veliké síni.

Rraold se ukázal sokovi svému,
Bledhos však nevěděl, kdo před ním stál.
"Zabil jsi Rraose i jeho ženu,
matku mou i otce sprostě jsi sklál."

Tak pravil Rraold a vytasil meč,
Bledhos vzal svůj a vrhli se v boj,
jenž dlouhý byl a ukrutný, leč
tu Bledhos zaváhal, meč proklál zbroj.

Zas Rraold zřel krví zbrocený šat,
toho dne ale byl Bledhos tím padlým,
v očích měl zděšený, smrtelný strach,
k nohám se sesunul Rraoldovým.

Nedlouho radovat mohl se však,
Bledhova stráž vešla do velké síně,
když zhlédla pána jak leží naznak,
uvrhli Rraolda do kobky stinné.

Třináct dnů proseděl v studené kobce,
jen suchý chleba a vodu mu dali,
čtrnáctý den přišli strážní a soudce,
k hluboké strži jej vzali.

"Odsouzen budiž ten bezectný vrah,
v propasti Arahort smrt jeho leží."
Rraold byl vyslán na dřevěný práh,
z něhož most lanový přes propast běží.

Přeťali poslední lano, když náhle,
vzpomněl si na radu čaroděje,
počal se modlit, leč propadal dále,
v propast se řítil a neměl naděje.

A tu jak z jasného bílého dnu,
zjevil se Furamar, bohů to vládce,
a řekl: "Následuj, propadni snu
o zemi, kam nikdo nepřijde hladce.

Zapomeň na Thorix, zapomeň na pád
usni a žij se mnou, ve mně."
Rraold jej poslechl, octl se ve snách
nedopad - uletěl pryč z této země.

Hvězdami proplouval rychlostí světla,
nespočet břehů minul v tom letu,
nakonec zpomalil uprostřed světa,
stvořen jen z vody byl v tom prvém Věku.

Furamar pověděl: "Je třeba píle
k stvoření země v niž mohli by žít
Elfové, Lidé a růst mohly čile
stromy a zvířata mohla tu být.

Stvoříme svět, když spojíme síly,
tak pravím za hvězdné noci."
Umění kouzel v té veliké chvíli
stanulo po boku té božské Moci.

Ze širé hladiny vylétl pramen,
za ním se vynořil celičký svět,
byl samá tráva, strom ba i kámen,
odevšad lidský hlas bylo slyšet.

Zaplály ohně na východě,
severní vítr z hor přilétl,
vzdmuly se vody jižního moře,
v západních pláních svět rozkvetl.

Tak vstal Al Mérion z příboje moří,
z moudrého Učence, z velkého Boha,
řeky se vylijí, ohně dohoří,
životy pominou, zestárne doba.

Kdo ví, kam odešel čaroděj bílý,
kdo ví, proč opustil zem,
možná že orli či snad lesní víly,
vzpomenou, jak přišel sem.