Sonet lesa

Kolem mne les.
Les podivný, čirý,
a rudý vřes.

V tom lese uléhám
ke spaní, snění,
v něm života není.
Ač zdá se tak být.
Když kmeny tiché
mě nechají snít.

Každý kmen v duši své
navždy má lásky mé,
ač jistě netuší
ten balvan mi na duši.
Každý mou lásku má jinou,
však jedinou.

Jak ráda objala bych
tyto stromy,
však cit můj nepatrný
pro les je
a chromý.

Stojím jak bez rukou,
na tváři němou slzu
a bolest velikou
nesu s duší svou.

Že tyto stromy, ač bych chtěla,
neobejmu docela,
než dojdu naplnění,
než najdu svého anděla.