Třeba...

Do snového závoje zahalená,
kráčí tmou tiše paní neznámá.
Nikdo neví,kde se vzala,
chodí krajem, aniž by někoho znala.
Její bledá strhaná tvář,
dřív ji jistě zdobila mladistvá zář,
teď však plná je vrásek,
třeb z nenaplněných dětských lásek.
Její pohled prázdný bloudí krajinou,
třeba jí manžel odešel za jinou.
Chodí světem stále sem a tam,
třeba hledá tajný chrám,
kde hlavu smou smí složit v klidu,
aniž by stále musela třít bídu.
Třeba jen zabloudila a pomatenou má mysl,
třeba její cesta nemá hlubší smysl.
Třeba něčím nenapravitelným se provinila,
smrt spousty lidí zavinila
a teď její duše hledá klid,
každý druhou šanci měl by mít.