Serpentýny

Serpentýny
.
„Dáme višně?“
„Třešně, vole!
Nejsi pěšky,
seš na kole!“

Ze sedla na stromy
je to dneska zkratka,
proč na višně čekat
za Mirkova vrátka?

Vracíme se z kina
ke třešním nad tratí,
Hestnova El Cida
pořádně v paměti.

Nahoře se nacpem,
neslezem ze stromu
dokud cizí třešeň
neřekne: „Běž dolů!“

„S cígem, vole, pohni,
smrdí to až ke mně!“
volám do koruny
z rozpálené země.

„Taky tě tak vzalo,
jak na koňu seděl,
vyrazil do boje,
aniž vo tom věděl?“

Teď nás čeká sešup
mezi dvěma srázy.
Sklopíme berany
už nad horní hrází.

Do vlásenky první
gumy si jen šustí.
Skrz ni bez brzd projet
je otázka štěstí.

„Nad potokem dole
bude plno mušek“,
přeju přes rameno
Mirkovi zákusek.

Vyjedu na stopu
do zatáčky vlevo,
pravou jen přišlápnu
a nakloním tělo.

Odklopím si převod
od lopuchů stráně,
za mnou hrozný rachot
a ticho hřmí na mně.

„Do háje, ty vole!“
zařvu nahlas: „Kde si!“
Provinile ztichly
stráně, ptáci, lesy.

„Mirků...!“
srdce sevře se mi.
Zábradlí, rez, kolo,
krev, jen Mirek není!

Dole pod zábradlím
v potoce má hlavu.
Bez boha se modlím:
„Nechej ho na živu!“

„Dyť je mu než patnáct!,
čerstvou má občanku.
A tatovi ukrad‘
než tu partyzánku!“

„Mirku, vole, vydrž!“

„Sedni si na koně!“

„Mirku..!, vol.e! Cide..!“
.