Zrcadlo

Rozbije-li se sklo
říká se
sedm let neštěstí.

A že jsem toho roztřískal...

Přeřezal jsem střepy
nasáklé
v mém srdci
v zápěstí svém držel jsem
nevěstka
na slovíčko.

Kdysi jsem je vysypal
leč
cinkají dodnes
pár z nich zuřivě rozkopal
pár z nich svrbí pod kůží
růžové psaníčko.

Co je ti?
Cvakni si, blonďáčku...

Modrý oči tvý řežou
pálí
kloužou
kdesi tam až u stropu
vysoko nademnou.

Muška...

Ta tě rozptýlý?

Kladivo
jenž tepe
ostří v moučku

Šílíš?

Nenosím s sebou argumentů nástroje
je mi fajn
povstaň
rukou svou nad věcí
levou
políbím ti dlaň.

Bez porcelánu
sklenic
bez oken
ležím si tak
jako ty
s otevřenou dlaní a ústy
vláhu polykám.

Kolem jen tráva šumí...

Koruny stromů
nadbíhají si
napravo
nalevo.

Nešil!
Je to strašně vysoko!

Nechám být
nebeské zrcadlo...

Uteklo to
do očí ti hledím
chlap
co pije z půllitru
a za okny
když sněží...