Poslední dobou...

V záblesku slunce
na dřevěné desce na zemi
možná pro ostatní neviditelná, neznámá
možná zbytečná...
schoulená do klubíčka
fialové tkaničky od bot
kouká do stromů a poslouchá vítr
jak brouzdá ji do uší že zas bude líp
už nedoufá
už nevěří na sny bláznů....
oči upřené na dokonalost v lidské podobě
kde to vře a bouchá
závist chtíč a sebelítost
mění se svět do kostky z cukru
já ponořím ho celý do vody
aby se konečně rozpustil