Óda na matku

Dítě otravné co hrálo si na matku,
přitom by klidně,
třebas i za babku,
vzalo si na mě kovovou lopatku

S lopatkou běželo na jakýs kopeček,
kde pro mě kopalo nevelký hrobeček
a s tváří umrlou křičelo hej helou

Já lekla se osudu,
co dítě jež matkou je pro mě chystá,
lapla jsem chlápka,
jenž tváří se jako policista

Ona je blázen,
křičím a ječím

Matka která dítě je,
tady klečím,
číhá tam s lopatkou,
prosím a brečím

Policajt velký to muž činu,
bez bázně zavrčí na lopatku matčinu,
pak krokem dlouhým a s pěstmi zaťatými,
blíží se k matce,
já leknu se,
snad ublíží jí?

Vrhnu se před matku,
seberu prokletou kovovou lopatku,
a praštím jí toho chlapa po zadku

Dítě nezbedné,
které mou matkou je,
bude mi oddané,
neb já jsem ten hrdina,
co všechny proklíná,
když na matku mou,
ženou se s pěstí zaťatou