Samotář

Co živ on byl
a síly mu stačily,
teď pamatuji se,
stál tam denně sám.

V klobouku,
už bez vlasů.
Dříve,
bez něj, jako mlád.

Říkali mu podvín.
Možná hlupák,
možná génius.
Zdá se to být,
jako běžná věc.
Avšak, lidé ho soudili
a přitom ho vůbec neznali.

On je pouze pozoroval,
vnímal je,
tiše se jim smál.

Říkal, to chaos a spěch,
co vládnou vám.
Když jsme se ho ptali,
Jenže já, já chci být spíše sám.
Světem nevnímán,
nedotčen, nevnesen,
do moře, co z problémů se skládá.

Nyní prázdné místo,
co on tam tehdy stál
teď obléhá.
A Více už nás nesoudí,
Více už sám sobě není pán.

Ale jedno, jedno si přeci pamatuji stále dál,
co řekl on,
ten podivný muž v klobouku,
že odlišený zůstává stále a pořád sám.