Jako spoutaná

Štěstí z těla odchází,
všechna radost se rozplývá,
jen ten smutek přichází,
kdo vám to vše zazlívá?

Proč jen sami tady jsme?
Přátelé nás opouští.
Žalem obklopeni jsme,
jak bez vody jdem pouští.

Tíseň, tíseň – všude s námi je,
jsme jí stále poutaní,
kdo z nás nad ní vyhraje?
Máme jí být oddaní?

Mé tělo chce křičet,
nevydá však hlásku.
Chce se mi z toho brečet,
mám dát život v sázku?

V tu sázku nejvyšší,
a smrti se oddat.
Proč mě nikdo neslyší?
Mám jí ruku podat?

Ach bože, ať už se to vyřeší,
když zemřu, klid tu bude,
má duše se však prohřeší,
prázdné místo tady zbude.