Smrtelná dávka

V parku…jako vždycky…my dva a čas.
Večer….na lavičce…sedíme tu zas.
Držím tě pevně, nechci se tě vzdát,
něco mi říká, že měla bych se bát.

Život je jeden, prý mě dostaneš,
zvědavost se ptá, kdy přesně to chceš.
Budu se u toho smát či brečet bolestí?
Zbavíš mě pak všech mých neřestí?

Tvé stopy už jsou po celém těle,
já dívám se na tebe s radostí, směle.
Můj prosící pláč je do ticha slyšet,
jen blázen chtěl by mě takhle vidět.

Tvé bílé tělo ve dvojité dávce mám,
až budeš uvnitř mě, pak se ti vzdám.
Jedna čára jako život, který opouštím,
druhá jako smrt, které se dopouštím….tak tedy sbohem!

…Budiž odpuštěno té dívce, jenž si život vzala…
…v parku na lavičce sama sebe se vzdala….
…teď pluje jiným světem, tam smrtelníci nemohou…
……my musíme jít dál, pevně stát všichni na nohou…