Rytíř

Když řeknu rytíř,
co si představíš?
Blyštivou zbroj a velký meč,
sílu a odvahu, to dobré je leč,
to rytíře rytířem nedělá.

Když řeknu rytíř, koho vidím já?
Hrdinu, co každý dobře ho zná?
Ale ne, já vidím člověka,
co poklekne před tou, před níž se nekleká.
A vzdá jí hold.

Já vidím jizvy, co skrývá tiše,
protože nechce skončit v hromadě plyše,
nechce být pánem za svoje činy,
protože se cítí neskutečně vinný,
za to, že životy bral.

Já vidím člověka, co ti otevře dveře,
co tvoji ruku tak pevně sevře,
když padáš hlouběji než vůbec tušíš,
svou vděčností pak hříchy jeho zrušíš.
Jediným úsměvem.

Já vidím toho, co když v rukou meč drží,
tak ze všeho nejvíc, nejpevněji věří,
že je to všechno jen zlý sen,
že zase ráno zítra vyjde ven,
pole orat.

Já potkávám rytíře na ulici,
jak s kytkou v ruce bojuje s prohibicí.
Tiše a skrytě, nikdo to neví,
každý si myslí, že tě brnění změní.
Já vidím rytíře, ty člověka.